Pojďme se letem světem vydat po cestách Formana Šejtročka (kdo zná tu pohádku?), aneb kudy tudy, Verča k výuce angličtiny a téměř padesátce přišla….

Bylo to tak, milé děti, chodila jsem do školky jako vy, pak do školy, a když ze mě byla už dostatečně velká slečna, vydala jsem se do světa na zkušenou. Dostala jsem od mámy buchty do ranečku a vyjela do Velké Británie neboli Spojeného královstí. To je takový ostrov, ještě pořád v Evropě, a tudíž ne tak daleko, kde se mluví anglicky. Tehdy jsem si myslela, že jsem se angličtinu ve škole dobře naučila, ale ejhle, když jsem si řekla o čaj, správně, no na mou duši, tak jak se to má, nerozuměli mi! A tak jsem tam žila, mluvila s lidmi čím dál lepší angličtinou a přízvukem, ještě nějakou dobu, starala se o malou holčičku, možná takovou, jako je některá z vás. Každý víkend jsem cestovala po okolí a zajímala se o vše, co bylo jiné, než je u nás doma, v Čechách. Později jsem se také starala o nemocné a staré lidi. Pak přišel okamžik návratu zpátky domů. Sice jsem si nepřivezla ani prince, ani půlku toho spojeného království, ale hodně zkušeností a hlavně, uměla jsem anglicky, a tím jazykem a tou zemí žila tak, jako kdyby to byl můj druhý domov.

A teď už to nebude pro pohádku tak zajímavé. Ostatně, pohádky končí většinou svatbou princezny a tím, že spolu s princem žili šťastně až do smrti. Nebojte, já toho svého prince také našla a mám s ním tři prima prince, kteří mě naučili dalším strááášlivě důležitým dovednostem! Kterým? Třeba střílet z praku, ale i větší trpělivosti, a tak nějak jiným pohledům na věc. I na učení. Chodila jsem také do práce jako vaše maminka a tatínek. Někdy do školky, i té lesní s naším nejmladším princátkem, jindy do školy a učila jsem tu angličtinu. V mateřských školkách v Písku souběžně s učením na škole a jinde, několik let. Nejvíc mne ale bavilo to hraní právě s malými dětmi a dětmi tak do páté – šesté třídy. V lekcích střídám nádech a výdech, tedy aktivní fázi, kdy zapojíme nohy, ruce, prostě řádíme (Total Physical Response TPR) a pak fázi uvolnění, kdy už si více hrajeme a pracujeme v klidu a v sedě. Zpíváme tedy písničky a říkáme básničky s pohybem, hrajeme hry, některé hlasité a divoké víc, jiné méně a také trošičku kreslíme. Učíme se tedy hrou, jak se tomu říká.

Studovala jsem dramatickou výchovu, waldorfskou pedagogiku a ochutnala Montessori přistup, vedle těch klasických ped. přístupů. Propojuji tak funkční a osvědčené receptury, s novými a lépe vyhovujícími. Prostě vařím vesměs konkrétně pro dané děti a skupinku. Ale to vám, milé děti, asi nic neříká, to je spíš pro maminky a tatínky. Zajímalo by vás ještě, co mě baví? Například šťourat se v zemi, pomoci rostlinkám růst, sázet stromy, sbírat houby a objevovat se syny nové cesty na výletech. A znáte ten skvělý pocit, když jste udělali něco, do čeho se vám vůbec nechtělo? Třeba uklidili hračku, udělali úkol, a pak si mohli dělat co jste chtěli? Tak právě v těhle chvílích ráda nedělám vůbec nic! No vážně, sedím třeba na lavičce a koukám na naše slepičky nebo poletující motýly na keři.

Tak to jsem já, ta Verča na fotce, se kterou se můžete pustit do toho dobrodružství zvaného cizí jazyk.